Čas přestat hrát roli hrdinky
Diagnóza není jen lékařská informace. Je to citelný zásah do pojetí sebe sama. Ať už jde o psychiatrickou poruchu, neurologické onemocnění nebo jiné chronické omezení, označení „trvalé“ často znamená víc než popis symptomů.
Diagnóza znamená změnu životního scénáře.
Diagnóza může být startovní čárou k lepšímu životu, pokud člověk dokáže přijmout realitu, pochopit vlastní limity a najít optimální způsob fungování i přes bariéry moderní společnosti, stigma a stereotypy. Diagnóza nevratně strhává masku hrdiny, co všechno zvládne. Život s celoživotním omezením není o heroických výkonech, ale o postupných krocích a malých vítězstvích, které jiní mohou považovat za samozřejmost. Nejsou.
Diagnóza může být cestou sebepoznání, procesem seberozvoje oproštěným od orientace na výkon. Může být hledáním rovnováhy a učení se laskavosti k sobě v prostředí, které ji nenabízí automaticky. Pomáhá najít své místo ve světě nedosažitelných nároků. Pomáhá najít smysl ve svém konání. Tak hledám, pro sebe i pro jiné. #madiagnoza
#seberozvoj, pochopení, prostor pro skutečnou změnu
#destigmatizace, (sebe)přijetí a respekt k jinakosti
#optimalizace života a kariéry
Čas začít psát nový příběh
Z hlediska klinické psychologie člověk nežije jen se symptomy nemoci, ale jako každý také se základním narativem o sobě – s příběhem, který vysvětluje, kdo je, co může očekávat a kam směřuje. Diagnóza tento příběh rozbíjí.
Výzkumy v oblasti Narrative identity ukazují, že lidé potřebují vnímat svůj život jako relativně soudržný celek. Psychiatrická porucha či jiná trvalá onemocnění duševního i tělesného rázu však do tohoto příběhu vnáší diskontinuitu, chaos a výčitky:
„Tohle jsem neplánovala. Taková jsem být neměla.“
„Měla jsem být lepší. Mohla jsem to zvládnout líp.“
Kapacita adaptace organismu na dlouhodobou zátěž však není neomezená, dokládá neuropsychologie. Každý z nás má své hranice. Když se vyčerpá, tělo i psychika začnou reagovat způsoby, které už nelze zvládnout pouhou vůlí. V dlouhodobém horizontu nedává smysl překonávat své biologické limity za cenu rostoucí únavy, zhoršené koncentrace, emoční lability nebo somatických potíží, ale naopak je respektovat.
Aby můj příběh měl nějaký smysl, chci ho sdílet, sdílet své poznání. Snad může pomoct jiným vyhnout se tomu, čím jsem musela projít já, kdy jsem se z onkologie dostala na psychiatrii.
Má diagnóza, resp. diagnózy: těžké deprese a úzkosti, neléčená postraumatická stresová porucha, schizoafektivní porucha, smíšená porucha osobnosti, k tomu nediagnostikované ADHD, PAS, neurodivergence.
Já osobně aktuálně nutně potřebuji klid, prostor pro zotavení, pro terapii, čas, který musím z něčeho zaplatit. Můžete mi k němu reálně přispět.
Můžete podpořit mé psaní
ACTA NON VERBA
Aktuálně především hledám, hledám pevnou půdu pod nohama, na které mohu stavět zdravou psychiku. Snažím se situaci řešit s úřady, volám o pomoc a spolupráci i směrem k různým organizacím. Hledám terapie, které by mi reálně pomohly. Hledám teorii pro praxi života skrze psaní. Psaní je má terapie. Píšu, pro sebe i pro jiné, věřím, že by mé psaní mohlo být užitečné i dalším, kteří hledají.
Radka K., 44 let, VŠ, svobodná, bezdětná, profesí marketingový specialista, copywriter, tvůrce, dlouholetý freelancer, aktuálně neschopná.
Pacient psychiatrie a onkologie v remisi. Pod vlivem emocí a stresem probuzených traumat se vracím do pozice malého zraněného dítěte, které marně hledá bezpečnou náruč. Po hysterektomii jsem přitom v menopauze, takže se chovám také tak trochu jako hysterka. S dg schizoafektivní porucha už tápu, kdo vlastně jsem. Celý život působím v marketingu, k tomu patří i psaní. Teď jsem neschopná, tělesně, psychicky, mentálně, ale stále píšu, hlavně pro sebe. Psaní je teď pro mě ta nejefektivnější terapie. Potřebuji pochopit, co se to všechno děje. Skrze psaní hledám pochopení. Hledám (se).
Primárně potřebuji klid, najít bezpečné zázemí, čas a prostor pro zotavení těla a duše. Ten čas musím z něčeho zaplatit, musím z něčeho žít, platit léčivo a terapie, ten klid stojí peníze, které nemám.
Proč to nezvládnu sama ani s pomocí rodiny a přátel? Žiju sama, na cestě životem mě provázejí jen mé 3 kočky, když můj pes odešel do nebe. Mé kočky jsou má rodina. Vlivem psychických poruch jsem se dostala do izolace, tedy volám o pomoc do dáli.
ABY TO CELÉ MĚLO NĚJAKÝ SMYSL
Teď i do budoucna chci pomáhat těm, kteří tápou a hledají, kteří se dostali do životní krize, čelí životní ztrátě, vážné nemoci, duševním onemocněním, stigmatizaci, kteří potřebují pomocnou ruku. I když mi hlava úplně nefunguje, naštěstí mám stále ruce a psaní. Nutně se potřebuji zorientovat v nepřehledných zákoutích života a mysli, a tak píšu. Skrze to chci být užitečná všem, kteří se stejně jako já snaží porozumět tomuto světu i sám sobě, kteří i přes svá traumata a bolesti vyznávají lásku a laskavost. Nepochopení chci nahradit pochopením.